6. ledna 2009
Člověče nezlob se:-) Bezvadná hra! V jakémkoliv věku se do ní člověk ponoří natolik, že v případě prohry si z jejího názvu stejně absolutně nic nevezme k srdci. :-) Například Prchálek. Zlobí se na kostku, protože háže malá čísla celou hru - kromě závěru, kdy se před ze tří čtvrtin naplněným domečkem čeká na jedničku a ta ne a ne přijít:-) Mezitím se připlíží protivníkova figurka, která zlikviduje čekárnu na jedničku a je opět na co se zlobit - na přílišné štěstí protihráče:-) Ale Prchálek vsází hlavně na svou intuici, která tvrdí, že Eicul nikdy nehodí jedničku, pokud jedno políčko před její figurkou stojí ta jeho. Tato intuice ale bohužel nevyjde pokaždé, proto i na ni se může hráč typu Prchálka občas zazlobit:-) Ale pozor! Zlobit se člověk může i v případě výhry... Že je to zválštní? Ale né! Třeba takového typického Prchálka dokáže "rozzlobit" i fakt, že nestihl uzavřít svou výhru třešničkou na dortu - to jest zliqidováním všech protihráčových figurek, které se mu odvážily připlést do cesty:-) Ono je ale taky docela těžké Prchálka ke hře vůbec přemluvit... Nejspíš se bojí, že se zase zbytečně rozzlobí, proto se občas trošku zdráhá... Ale pak si vzpomene na mladičká léta, kdy pařil čobrdo s babičkou a hned se v něm probudí jeho hráčský duch:-) Zatímco on si u slova Čobrdo vybaví babičku, kterou jako zázrakem téměř pokaždé vyrubal, já si vybavím starou dřevěnou hrací plochu (smradlavě označkovanou Mourkem) a ségru, která mě v žádném případě vyhrát nenechala... Leccos se za ta léta změnilo... A já teď začínám mít takový pocit, že ze mě se pomalu stává Prchálkova babička a z Prchálka moje ségra :-)